Tvary přicházejí samy
Karel Krška
Jeho první kontakt se s dýmkou uskutečnil před více než deseti lety – v roce 1992. Tehdy občas pomáhal kolegovi z práce Janu Kopovi, jenž ve volných chvílích svému známému zdobil dýmky intaziemi či kovovými kroužky.
Velmi brzy se Kopa naučil dýmky dělat sám a k trvalejší spolupráci byl osloven dýmkařským studiem Stanislav. Práce najednou přibylo a Kopa potřeboval pomocníka. Obrátil se na bývalého spolupracovníka Karla Kršku, s nimž pracoval v Lachemě a spolu pro studio Stanislav pracovali téměř dva roky, až do doby, kdy se Kopa rozhodl jít vlastní cestou.
Krška se cítil Kopovi zavázán za vše, co jej naučil, a odešel s ním. Jejich – mnohdy komplikovaná –spolupráce trvala necelé dva roky a Krška si uvědomil, že s tak složitým, nespolehlivým, i když řemeslně a výtvarně nadaným partnerem to dál nepůjde. Začátkem roku 1995 se osamostatnil, pronajal si prostory v Brně na Hybešově ulici (kde byl až do června 2003, nyní již působí v nové dílně ve svém domě v Drnovicích na Blanensku) a zahájil vlastní výrobu.
Začátky nebyly jednoduché a jak sám vzpomíná :“v dílně jsem byl od rána do večera a třeba celý den dělal jednu dýmku…To bylo šílené. Zpočátku bylo nejnutnější naučit se dělat základní tvary. Třeba kuličky. Tak jsem trenoval, vystřihl jsem si z papíru kolečko, díval jsem se na něj a zkoušel brousit kuličky. Prostě šlo o to získat zručnost…“
Z obchodního hlediska mu do startu pomohly zkušenosti získané v dobách předchozí spolupráce s Janem Kopou. V jejich původní společné dílně v Brně v Mostecké ulici měli skříň s hotovými dýmkami, jenž byla rozdělena na dvě poloviny -Kopova a Krškova. Poznenáhlu si obchodníci čím dál častěji vybírali a nakupovali z Krškovy poloviny. Nebyl problém zkontaktovat obchodníky, z té doby se datuje i začátek spolupráce s Karlem Hingarem, jehož prostřenictvím Krška dodnes své dýmky prodává. Rozhodl se, že bude zásobovat především český trh, později začal prodávat i prostřednictvím internetu.
V poslední době je o jeho dýmky především-freehandy –vzrůstající zájem v zahraničí. Nevynechá proto žádná mistrovství světa v pomalém kouření dýmky a mohli jste jej vidět třeba v Grazu, v Dijonu, v Ascotu a letos se chystá zúčastnit se mistrovství světa v Kodani.
Krška vytváří především jednotlivé dýmky, má sice kopírku, ale nic jej k seriové výrobě netáhne. S úsměvem říkává :“Nikdy bych nechtěl být šéfem fabriky na dýmky…“
Dýmku kouří sporadicky, občas se zúčastní soutěže, kde ale většinou „zakouří slušně“. Svůj rekord „zakouřil“v Třebíči časem 1: 50. Favoritem tvarů je pro něj buldog, v oblibě má halfbentky či bentky, rovné dýmky sou pro něj fádní, proto nejsou ani v jeho výrobním sortimentu časté. Z briaru dává přednost řeckému, protože má rád „hustý“ materiál a pracuje jen z kvality extra-extra či z plata. Briar používá „evropským „ stylem, kdy plameny „straight grain“ směřují svisle, spodek a vršek hlavičky tvoří tzv. paví očka. Zajímavý –a od jiných výrobců dýmek odlišný –je jeho názor na materiál, z něhož jsou zhotoveny náustky. Nepreferuje paragumu před akrylem, spíš naopak a k dražším dýmkám používá výhradně akryl nebo cumberland. Naprostá většina Krškových dýmek je na 9 mm filtr. Dýmky moří od klasických odstínu hnědi, čas od času jeho dílnu opustí i černá dýmka, určená do společnosti, ale k veselým až blázdnivým barvám neinklinuje.
Jeho život jsou freehandy. Má-li vytvořit na zakázku určitý počet klasických dýmek, musí při práci občas „odběhnout“ k freehandu, aby si spravil oko i náladu. Předpokládá, že freehandy jsou především sbírkovou záležitostí, výstavními kusy, a tak nestojí-li dýmka sama o sobě, její součástí je vkusný briarový stojánek(za ten mu patří dík fotografa).
Tvrdí, že doba, v níž žijeme, je uspěchaná a nepřeje řemeslu tak, jako dřív. Proto obchází starožitnictví a skupuje prstýnky které by-po malých úpravách- mohly sloužit jako ozdobné kroužky na náústky.
Jen málokdy dýmky kytuje. Ví, že sebelépe namíchaný odstín tmelu po čase na kouřením ztmavlé dýmce opticky vystoupí a vadu dřeva ještě více zdůrazní. Má-li dýmka více než tři čtyři vady, raději ji opískuje, než by si „kazil jméno“.
Ještě zmínka o značení jeho dýmek:standart je signován jménem výrobce, nápisem Cech Republic a ozdobnou literou K. Dýmky kategorie „king“ jsou navíc doplněny korunkou, a to nejlepší z nejlepších navíc nese „punc“čtyřcípé hvězdičky.
Krškova dnešní produkce (s jedním zaměstnancem Janem Setničkou)je přibližně 180 dýmek měsíčně a za celou svoji éru jich vytvořil asi 14 tisíc. Zeměpisně jsou jeho dýmky v Honolulu a za zmínku stojí, že jednu má i herec David Hasselhof, jenž si ji koupil při návštěvě Prahy.
Málo kdo ví, že Karel Krška má i rodinné „dýmkařské zázemí“. Otec pomáhá soustružit náustky a dovede stáčet různé kovové kroužky, manželka je velmi zručná při zhotovování papírových krabiček a šije látkové pytlíčky na dýmky, švagr vyrábí stojánky na dýmky ze dřeva a sestra- keramička se v poslední době pustila do výroby dýmkařských popelníků a v plánu má i dózy na tabák. Otázkou zůstává, až děti dorostou jak se zapojí do rodinného klanu…
V poslední době narůstá internetový prodej, ozývají se sběratalé z celého světa a je nezbytné neustále inovovat obsah internetových stránek(mimochodem adresa je www. volny. cz/krska. pipes).
A na závěr Krškova rada pro začínajcí výrobce:“Chcete – li začít dělat dýmky, už při prvním uchopení briaroveho špalíku musíte vědět, co chcete udělat. A co vidí oči, musí ruce umět vyrobit.
Text:Michal Novák
Foto:autor